Většina mých vrstevníků přemýšlí nad tím, jak už se těší na to, až budou plnoletí, odstěhují se od rodiny a budou žít sami. Najednou jakoby dospěli tím, že se stali plnoletými. Největší strach mám z toho, že dospěju. Nebudu mít bezstarostný život jako nynějších několik let. Dřív jsem byla zamlklá, nespolečenská a změnilo se to až časem na střední škole. Ze začátku jsem si připadala ztracená a myslela jsem si, že nezapadnu, ale lidé se zvládnou rychle aklimatizovat a u mě toho nebylo výjimkou.
Hodně mě ovlivnili lidé, se kterými jsem se začala stýkat a někdy si i představuju, co by bylo teď, kdybych je nikdy nepotkala. Někteří z nich na mě měli obrovský vliv a bez nich bych asi nebyla tam, kde jsem teď. Začala jsem se zúčastňovat různých - jak tomu říct - akcí, kde jsme kecali a dělali blbosti. Chodili jsme v létě dennodenně na koupaliště, hráli volejbal - který nikdo z nás neuměl - užívali jsme si každou chvíli, co to šlo. To mě neskutečně bavilo. Tak jsem si řekla, že si musím život užívat naplno, dokud je ještě čas. Nemám hned na mysli drogy a alkohol.
Zapomeňme na dospělost a hrajme si.
